close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Presunula jsem se

5. ledna 2008 v 16:51
presunula jsem se definitivne na http://ratka.blog.cz. Zde jiz nebudu psat i gdyz babiznou zustavam porad. Lisko! Babajaga je opet volna a beha po svobode!
 

Jiny svet

2. ledna 2008 v 18:23
Svet medii a svet snu. Svet velkych emoci, lidskeho a nelidskeho. Ten VELKY svet kde se opravdove zije a citi. Kde se je vsechno velke nebo male. Vsechno zticha nebo nahlas. Vsechno dlouhe nebo kratke. Kde je vsechno nej, nej, nej, nej. A nej. Svet vznasejici nad masou a masou veleben. Obdivovan a milovan.
A co my masa, kterym je to jedno?
Jsem lhostejna k extremum. Jsem lhostejna k prumeru. Kdyz uvidim nekoho s velkym nosem, ci obrovskymi prsy, tak se se zajmem podivam. A uprime zasnu. Ale nemusim mit velka prsa a velky nos. Je mi to jedno. Moje prumernost mi nevadi. Moje nadprumernost mi nevadi. Moje podprumernost mi nevadi. A stejne tak mi nevadi ze nekde zrusili radio.
Joooo, jsem jednoduchy clovek.

Neni to ono

1. ledna 2008 v 19:53
Moc se mi ta moje schizofrenicka tvar nelibi, takze to vypada ze se opet vratim k te sve puvodni ratkovinove. Prezila jsem moc pekne svatky, setkala se s lidmi ktere mam rada, hodne veci si v hlave utrepala a ujasnila. On zivot stejne postupuje tak nejak plizive, aby si clovek pak najednou skokem uvedomil zmenu. Ze neco nebylo a ted to je. Nebo neco bylo a ted to neni.
Divala jsem se s prateli na video ze spolecne dovolene pred 16 lety. Ta zenska ktera mela byt ja byla uplne cizi. Byla to krasna, stihla, omracujici sexy krasavice. Kolik mi bylo? 33 let. Vzpominam si ze jsem byla sice sexy uchvatna, ale vubec ne tak stastna jako ted. Ted jsem tlusta, povadla a pekne odporna. Asi jsem takova byla uvnitr vzdycky. Jen jsem se vydavala za omracujici krasavicu. Ted jsem ve sve kuzi. Ted jsem v sobe a libi se mi to.
Akorat musim vic cvicit. Vadi mi kdyz funim pri behu do kopce jako lokomotiva. I kdyz lezupo skalach jako srna. Jenze uz mi to tak nebeha. Ale sex mam o tisic procent lepsi. Asi zrovna tohle je vec na kterou neni treba byt krasny a sexy. Asi tohle je vec kterou se clovek musi naucit.
Takze to bylo jen male zamysleni k novemu roku. Chci zustat takova jaka jsem. Minulost je za mnou, nechci byt ani mlada, ani zadouci. Ani sexy a ani pani dokonala. .Dikybohu jsem takova jaka jsem. A dikybohu jsou kolem me lide co me v me podobe snesou. Dekuji Vam vsem, co se mnou vydrzite. Hlavne tobe!
radka
 


Zapoměla jsem na dítě

18. prosince 2007 v 17:54
Dnes jsem zapoměla na svoje dítě. Zvoní telefon a kluk volá: Mamko, kde jsi? Dnes nejedem do hudebky? Krve by se ve mě nedořezal. Není to poprvě co jsem na něj zapoměla. Stalo se mi to i když mu bylo pět. Šla jsem v takovém zvláštním rozpoložení po chodníku a zapoměla jsem že mám dítě. Akorát jsem cítila že je něco divně. Poznání že mám velké decko a že nevím kde je mnou projelo jako blesk. Málem mě to švihlo o zem. Bylo ve školce. Jako poslední s paní učitelkou. Čekali na me a vyhlíželi z dálky jak se blížím. Brečela jsem. Bylo mi to hrozne líto. Tehdá jsem zapoměla že existuje.
Miluji své díte. Jak můžu na nej zapomenout.

Dobré mínění o sobě

17. prosince 2007 v 21:40
Jsou lidé, kterým hrozně moc záleží na tom, aby vypadali dobře. Proč jim záleží na tom, aby vypadali dobre? Aby o nich meli ti druzí dobré mínění?
Tim že toužím udělat dobrý dojem se vlastně podbízím. Ztrácím sama sebe. Kšeftuji se sebou. Chci aby mě meli rádi a říkali si . Znáte tu XX, to je fakt mimořádný človek. To je osobnost. Ta je fakt dobrá.
Někdo chce být laskavý, jiná ušlechtilý, nebo statečný a odvážný, inteligentní, přitažlivý a sexy, ctěný a respektovaný.
Podbízíme se světu, jen abychom si splnili sen o nas. A přitom jsme světu lhostejní. Topíme se v obraze o sobě.

muj maminkovsky tik

16. prosince 2007 v 20:52
Ze chci zmenit svůj život je jasné jako facka. Samozřejmě by to měl být opet krok vpřed. Krok k sobě . Začíná to naprostou absenc ctižádosti. Vždycky mě překvapue jak různa náboženstvi propagují takové ty cnosti, a zákazy a příkazy. Tak s tím na me nemůžou. Jak mi začne nekdo přikazovat či zakazovat tak si myslím že se zblaznil. Přesto nekradu, nelžu, v poslední době ani nemluvím sprostě, pomáhám a dělám jinym radost, dělím se. Ovšem piju alkohol a dělám sex. Takže žádná budhistka. A ani křesťanka. Protože k čemu zákazy a příkazy když je nitro plné touhy. Překročit hranici, okusit, zažít. Až se nitro zasytí a pozná co mu prospívá, tak si samo určí svoje hranice. Samo si řekne že nechce to nebo tamto. Samo si řekne, že chce to nebo to.
Nesnáším nasilí na človeku. Nesnáším nasilí na dětech. Na rodičích. Nesnáším násilí. Nemusí mi nikdo říkat že je špatné. Sama to vím nejlíp. Takhle nesnáším spoustu věcí a vyhnu se jim pokud můžu. A tak vím, že nejsem schopna již vykonávat svoji práci. Přišlo to ze dne na den. Jako blesk z nebe a jak pochopila, že nedokážu řídit lidi. Nejsem schopna.
A teď sedí vedle mě mladý muž v kaneláří a já ho všemu učím. Předávám mu všechnu moudrost kterou jsem za ta dlouhá léta do sebe nasála. Cítím jeho touhu, jeho ctižádost a moc si přeji aby došel tam kam touží. Já končím a on začína. Já naplněna zkušeností on plný energie. Já ustupující a on přichazející. Jsem jeho matku a on mým synem. V mých představách. Jsem blázen. Neumím být normální. Pokaže dávám svoje srdce. Do všeho co dělám.

Moje štěstí

16. prosince 2007 v 15:53
Necítím tlak Vánoc. Jakoby to šílenství běželo mimo mě. Dnes dopoledne jsem vybírala stromeček. V klidu jsem prohlížela pěkně rostlé jedličky a pak si tu nejhezčí nechala zabalit. Naložila auto a jela nakupovat. Dárky. Moc jsem jich nenakoupila. Nejaké ponožky, boxerky pro chlapy, deodorant, krabičku s legem, dobíječku s bateriemi a maly strojek na mačkání pomerančů. Jo a nejaké krémy pro švagrovou. Pak jsem ještě zajela k rodičům potěšit je teplým slovem . Chystám se péct cukroví. Udělám vosí hnízda, plněné ořechy a vanilkové rohlíčky. Možná pak ještě něco z bílků, co mě zbydou. Tím příprava na Vánoce končí. Žádné dojímání, žádná atmosféra. Spíš přemýšlení. Nad vším, co kolem mě je. Proč jsou věci tak a ne onak. Do toho vkládám slova díků. Vstavám a usínám s pocity vděčnosti. Že nemusím bojovat o přežití, že nemusím pohřbívat své děti, že nemusím lhát a že nemusím krást. Že smím žít jak žiji. Sama zavřená v sobě. Že si smím zavřít poklop nad svojí hlavou a zůstat tam. Že nikdo pod ten poklop nešťourá. Že mě svět nechava být a žít. A tak si ve svém klidu pomalu chystám dárky a cukroví. Vylézám z ulity dle své vůle a nálady. A rozdávám kolem radost a pak všem hned přidělím dávku síly. Pořád mám ještě co rozdávat. Děkuji za tuhle možnost. Za tohle štěstí.

Můj život ve snech

15. prosince 2007 v 17:44
Kdy může ženská začít svůj život? Hned po škole nebo chvíli poté? Pokud to hodnotím podle mě, tak jsem byla úplně hloupá a naivní dívka, netušila jsem co jsem. Plna predsudků a naučených vzorců. Nevěděla jsem nic.
Tak později, třeba ve třiceti. Ale to jsou již zde děti. Děti omezují ve všem. Ať delá cokoliv, jde kamkoliv, všude jsou děti. V hlavě, kolem, všude. Jak děcka odrůstaji, tak se rýsuje naděje že jednou by mohla začít žít SVUJ život. Jenže přichází péče o rodiče. Další povinnosti. A pak vnoučata na které se tak strašně těšila. Život probíhá určen účelnými a užitečnými činnostmi.
Je to uzavřený kruh, z kterého nelze vystoupit. Není svobody pokud človek touží po rodině. Nelze žít SVUJ života a být matkou, dcerou, partnerkou. A tak přemýšlím, zda někdy začnu žít jako motýl, který rozepjal křídla a letí kam ho nese vítr. Asi ne. Moje sny zůstanou plné nenaplněné touhy po svobodě. O které nic nevím. Čas běží a já se běžím s ním. Vstříc konci.

Kam dál